Ve středu 3. června se v areálu Gymnázia Dašická odehrál dětský den. Kdo pozorně čtete aktuality, určitě to už víte a není to pro vás nic nového. Dětský den ale máte vylíčený jen z pohledu 5.A, a ani my, 5.B, nemůžeme zůstat pozadu – naše programy se totiž lišily.
Zhruba ve 12:15 se banda dětí sešla na hřišti a netrpělivě čekala na naše pokyny – té netrpělivosti se nedivte, nikdo z nás „patronů“ totiž nevěděl, jaké stanoviště mu bude přiděleno a cože se na tom stanovišti vlastně očekává, nakonec jsme to však zvládli.
Konečně se asi o deset minut později děti dočkaly. Trochu násilně jsme je rozdělili do dvou družstev (myslete si, že po jedenácti, popravdě po deseti a po dvanácti, bylo to trochu složitější).
Principem naší hry bylo otestovat jejich kolektiv na šesti disciplínách. V každé disciplíně se několik lidí muselo „obětovat“ pro splnění úkolu a za jejich oběť je postihlo omezení (podrobněji dále). Ve finále se družstva střetla ve vybíjené.
Prvním úkolem bylo hádání. Celé družstvo muselo mlčet, zatímco jim velitelky stanoviště (promiň, Vojto z 5.A, že ti kradu výrazy, ale nic lepšího mě nenapadáJ) ukazovaly papírky se slovy, která spolu nějak souvisela, a slovo, které je spojovalo, se někdo musel obětovat říct. Pokaždé, když ale někdo promluvil, po zbytek hry oněměl.
Na druhém stanovišti se tahaly z kelímku s vodou mince. Cílem bylo vytáhnout od každé barvy jednu minci (celkem 6). Samozřejmě tam ale bylo mincí mnohem víc, takže to bylo trochu o štěstí. Každý, kdo minci vytáhl, dostal 1,5 l PET lahev plnou vody. K dalšímu stanovišti šly děti o 1,5 – 3 kg těžší.
Třetí stanoviště spočívalo v přechodu od klacíku k provázku – po papírech, které dostal první člen družstva a kladl je tak, aby po deseti papírech mohlo družstvo přejít „řeku“. Poslední z družstva musel papírky sbírat. Kdo šlápl vedle papírku, tomu jsme svázali nohy.
Čtvrté stanoviště strážili kluci, a tak se na nich družstva dočkala kanadaského žertíku, nebudu ho tu rozvádět, jen napovím, že jeden z každého družstva odcházel s mokrou hlavou. Cílem bylo naplnit děravou PET lahev vodou z kýble vzdáleného od lahve asi 10 m, přičemž každý člen družstva, který se obětoval, dostal „panáka“, kterým mohl PETku plnit. Po splnění disciplíny se obětovaným přivázala jedna ruka k tělu.
Na pátém stanovišti čekala na družstva logická hra. Čtyři kelímky naskládané na sobě s čísly 1-4 se musely přeskládat ve stejném pořadí na jiné místo, ale pokaždé se mohlo táhnout jen jedním kelímkem, kelímky se mohly přendávat na dvě další místa. Za každý tah čekal jednoho z družstva panák vody (k našemu překvapení to děti uvítaly).
Šesté stanoviště bylo o štěstí stejně jako druhé. Děti házely dvěma kostkami tak, aby na obou padla stejná čísla, celkem třikrát za družstvo. Každý, komu se to nepovedlo, „oslepl“ na zbytek hry – dostal přes oči šátek.
Po šesté hře si děti mohly prohodit své postihy, nebo je naházet na pár lidí a úplně se osvobodit. Jako správní gympláci to nedělali stylem „tebe nemám rád, oslepneš“, ale „mně jde vybika líp, oslepneš“. Po nekonečném dohadování jsme se tedy přesunuli do tělocvičny.
Družstva hrála tvrdě a nelítostně. První vybití byli samozřejmě nic netušící slepí, které rána musela dost překvapit. Po nich šli na řadu ti se svázanýma rukama a nohama. Lidi držící PET lahve přišli brzy na to, že jde lahvemi dobře odrážet míč.
Po dlouhé bitvě vyhrálo družstvo 1 (Míši) – nevím, jak je jinak pojmenovat. Družstvo 2 – Honzovo – utrpělo jen velmi těsnou porážku.
Závěrem snad jen říct, že družstva byla skvělá, děti se obětovaly náruživě (viz čtvrté stanoviště a „vtípek“) a doufám, že jsme třídě 1.B kolektiv nezničili, ale spíš trochu utvrdiliJ
Za 5.B Míša O.